Teď začíná dávat smysl její nabídka odvozu, protože to má po cestě. Přišlo jí divné, že by jela z města pro ní a pak zase nazpátek, když bude pít. Je to jasné, bude chtít přespat pod prababiččinou duchnou, kterou Simoně celá léta závidí.
„Vítejte v mém skromném příbytku,“ přivítal je Martin s úsměvem na tváři.
„Ty jsi to koupil?“ vyvalila Kamila oči.
„Rád bych, ale majitelka prý není na prodej.“
„Majitelka?“ zvedla Kamila obočí.
„Jdu si nalít,“ ponechala Simona Martinovu narážku bez komentáře.
Překvapilo ji, jak dokázal během pár hodin proměnit kuchyň, když vezme v potaz skutečnost, že přijel s poloprázdnou krosnou a místní potraviny nemají téměř nic z toho, co leží na konferenčním stolku, který přenesl z vedlejší místnosti. Pokud si dobře pamatuje, tak před stavením nestálo žádné auto, které by mohlo dovést ty nádherně vyhlížející chlebíčky či jednohubky nebo chipsy a tyčinky.
Chtěla by si zobnout, protože od oběda v místní hospodě nic nejedla, ale přijde ji nevhodné vrhnout se na všechny ty dobroty, které Martin připravil.
„To máš od nás k narozeninám,“ slyší Kamilu a než se stihne otočit, dostane Martin k přání i polibek na tvář.
„Narozeniny? Proč jsi něco neřekla?“
„Chtěla tě překvapit,“ předešel jí Martin s očekávanou odpovědí. „Navíc od tebe jsem už dárek dostal.“
„Dárek, za který jsi zaplatil, není dárek.“ Neodolala chlebíčku a pak vyšla ven na dvorek.
Za zavřenými dveřmi nechala oba přátele za zády, když zamířila ke stodole, kam jako malá nikdy nesměla, protože tam byly bubáci. Jak s odstupem let zjistila, nebyly to bubáci, ale zemědělské stroje, které by jí dokázaly způsobit nejedno bebíčko.
Místo, aby usedla na balík slámy, prošla dalšími dveřmi v obrovských vratech do zadní části s malou zahrádkou a včelínem po levé a zasněženou pastvinou pro ovce po pravé straně.
„Jak bych mohla něco tak nádherného prodat,“ povzdechla si nahlas.
„Nemohla,“ připustil Martin stojící pár metrů za ní.
„Jsem ráda, že to chápeš.“ Odpověděla po krátké odmlce a téměř neznatelném cuknutí těla, které doprovodilo její vytrhnutí ze vzpomínek. Jsou to jediné, co jí zbylo a nechce, nemůže o ně přijít, protože by toho v ní umřelo víc než si je ochotná připustit.
„Nemohu říct, že chápu, ale respektuji to.“ Stoupl si těsně za ní.
Tak těsně, že cítí vůni jeho kolínské a dech na svém zátylku.
Poslední čím by si teď chtěla komplikovat život, jsou city, který z něj sálají víc než příjemně vonící voda po holení. Když položil svoje ruce na její ramena, měla sto chutí vyrazit co nejdál a zmizet za remízkem. Místo toho zůstala stát jako solný sloup a sleduje padající vločky, které tentokrát nepřinášejí klid, ale množství otázek. Přesně těch otázek, jenž nechce řešit.
„Nechci ti komplikovat život,“ pocítil jistou odtažitost.
„Stalo se,“ povzdechla si.
Teď by se měla otočit a zabořit hlavu do jeho mohutné hrudě. Dnes rozhodně nedělá, co by měla, takže žádné boření do chlupem porostlého hrudníku, ale pravidelné dýchání, které jí snad pomůže místo vloček najít opětovně ztracený klid.
„Chceš být sama?“
„Nevím,“ připustila jistou nerozhodnost.
„Ahoj oslavenče,“ zaslechla za sebou cizí ženský hlas.
Ohlédla se, aby uviděla, komu patří. Přes Martinovo rameno zahlédla jenom zrzavou křticí, tak ukročila, protože ji chce vidět celou. Těžko popsat výraz v jejím pihatém obličeji, kterému dodávají zelené oči jistou pichlavost. Je jako bodlák s kopřivou dohromady, napadlo Simonu, dřív než jí podala ruku.
„Doufám, že neruším?“
„Nečekal jsem tě Andreo. To je Simona, ten dům je její.“ Ukázal na ženu, kterou chtěl před minutou políbit.
„Andrea,“ natáhla svou ruku.
„Simona,“ má pocit jako by se vážně dotkla mladé kopřivy. Kopřiva a bodlák. „Půjdu zpět.“ Než vyrazila k otevřeným dveřím ve vratech, pohlédla do tváře překvapeného Martina.
Je si celkem jistá, že Andreu nepozval a taky si je jistá, že s ní něco měl. Jeho odtažitý postoj a ruce zkřížené na prsou naznačují jistý odstup, který kontrastuje s jejím pohledem vyzařujícím něhu, ale také trochu vypočítavosti. Není těžké uhádnout, jak s ním dokázala manipulovat. Ostatně není jediná žena, která používá tuto "taktiku" k dosažení svých cílů.
Místo aby zašla do domu, vyšla ze stavení na náves, kde před hospodou postávalo pár místních mladíků v živé diskusi nad tématem, které jí mělo zůstat utajeno. Má chuť na panáka, jenomže peníze nechala v kabelce. Mohla by se nechat pozvat od některého z nich, napadlo jí jedno řešení, ale na ně je moc stará a na štamgasty sedící u stolu kde dnes obědvala zase moc mladá. Navíc strejdové mají z domova tak akorát na dvě piva, která cucají celý večer.
„Nevadí,“ vzdala možnost zapít to nepříjemné setkání.
Popíjení tvrdého alkoholu v zakouřeném prostoru raději vymění za posezení před kapličkou, která stojí hned vedle silnice, po níž přijela. Je jako němý svědek stojící opodál všeho důležitého dění, navíc přikryta pár lipami a majestátním dubem. Škoda jenom, že je lavička pod sněhovou čepicí, zalitovala nemožnosti usednout na něco suchého.
Moc by ji zajímalo, co se teď odehrává za stodolou, tedy pokud tam ex-milenecká dvojice ještě stojí. Michal vypadal dost naštvaně z Adélina vyrušení, nepochybně měl jiné plány, než je představování nepozvaného hosta. Nikdy by nezpůsobila společenské faux pas svým příchodem.
„Mám soudnost,“ ujišťuje se při pohledu na andělíčka, který k ní shlíží z římsy nad okovanými dveřmi.
Při pohledu na stíny, které rozehrává pod sněhem ukrytá lampa, začíná litovat, že sem vůbec jela. Kdyby jenom věděla, do čeho jí Kamila uvrtá, tak zůstala doma pod peřinou a četla by si Jezerní královnu, kterou jí doporučila knihovnice Magda.
Místo zajímavého příběhu padesátileté spisovatelky, která mění svůj život, stojí před kapličkou a přemýšlí o ex-přítelkyni člověka, kterého zná jenom pár hodin. Je o to těžší, že už jednou něco podobného zažila, když se bezhlavě zamilovala do muže, co odešel ze vztahu, který podle jeho slov nefungoval, aby za pár týdnů zjistil…
„Ne,“ otřásla se při vzpomínce, kolik sil jí to zamilování stálo, než byla schopna jít dál.
Bude si od něj držet odstup přesně, tak jak si to tehdy slíbila. Je jenom Kamily kamarád, který si pronajal na měsíc její dům a tím to končí. Žádné city a hlavně žádné komplikace, protože si chce užít příjemný konec roku.
Pohled k tmavé obloze plné padajících vloček jí opět uklidnil, přesně tak jak to očekává. Kdyby si měla vybrat kus země, kde by strávilo zbytek života, tak to bude sever Evropy nebo možná Kanada.
„Asi Kanada,“ zavzpomínala na dovolenou, kterou tam před pár lety strávila.
„Kanada? „přerušil Martinův hlas její vzpomínky.
„Jo Kanada.“
„Já mám radši teplejší kraje.“ Zatřásl se, protože vyrazil nalehko.
„Nepůjdeme radši dovnitř?“ pohlédla do jeho smutných očí
„Nemusíme.“
„Raději půjdeme, ať neproležíš celý měsíc v posteli,“ Ukazuje směrem k svítícímu domečku.
Nejspíš by přistoupil na její návrh, kdyby jí nechtěl něco říct, a to něco nemusí slyšet nikdo z lidí, kteří slaví jeho narozeniny. Kdo ví, proč si jeho rodiče dopřáli sex zrovna v březnu. Možná tím chtěli oslavit mezinárodní den žen, napadlo ho nespočetněkrát. Vždy se tomu usmál, stejně jako teď. Proč také ne, když si představí svého otce v tesilkách s vyžehlenými puky a mamku v brýlích s tlustou obroučkou.
Co si asi budou představovat jeho děti, až budou slavit na začátku školního roku. Tváří v tvář ženě, která mu převrátila jeho klidný život na ruby, si umí představit, že bude mít potomky. Bude je mít teď hned. Pohlédl k nebi, aby zachytil na rozpraskané rty alespoň jednu sněhovou vločku.
„Nepozveš mě k sobě?“ překvapil Simonu nesmyslnou otázkou.
„Ke mě?“ nabrala sníh do dlaně. „Jsi u mě.“ Začala mačkat poddajnou bílou hmotu, aby z ní během pár vteřin vyrobila kouli.
„Myslím k tobě domu. Tam kde bydlíš.“ Upřesnil místo kam by se rád podíval.
„Ne,“ odvětila příkře bez jakéhokoliv přemýšlení, co tím vlastně myslí. Ví celkem přesně co tím myslí a také ví, že něco takového nepřichází v úvahu. Nechce s ním spát. Je tak průhledný, povzdechla si, aniž postřehla, jeho sebrání sněhu a tvarování koule.
„Proč ne?“ pátrá po důvodech jejího nečekané odmítnutí. Ví, že není oblastní krasavec, ale nevypadá zase tak hrozně, aby se mu holky vyhýbaly. Snad by mohl uspět tím spíž, když to myslí vážně. Nejde mu o flirt a narozeninové povyražení. Cítí se dospěle. Cítí to tak moc, až je tím sám překvapen.
„Protože se s tebou nechci vyspat.“